Letošní letní dovolená byla pro mě i mého dospělého syna výjimečná hned z několika důvodů.
Poprvé jsme si pod stromeček nenadělili věci, ale zážitek. Naším vánočním dárkem byla společná dovolená. A dnes můžu s klidem říct, že to byl jeden z nejhezčích dárků, jaké jsme si kdy dali.
Naskytla se mi možnost jet se sociální službou, která pro své klienty uspořádala zájezd do Itálie. Byli mezi nimi lidé různého věku, s různými druhy handicapu i různou mírou podpory. Cestovali s námi lidé s autismem, mentálním postižením i lidé na vozíku.
Celý pobyt probíhal v italském Lignanu a musím říct, že mě velmi mile překvapilo, jak dobře je tam vše přizpůsobené lidem s handicapem. Bezbariérové prostředí, vstřícný personál i promyšlené zázemí vytvářely pocit, že sem lidé s různými potřebami skutečně patří.
Největší radost jsem ale měla ze svého syna.
Na dovolenou se od začátku těšil. Zvládl dlouhou cestu autobusem, nové prostředí, nové lidi i změnu denního režimu. Poznával místa, která nikdy předtím neviděl, a bylo vidět, že si celý pobyt opravdu užívá.
Jako máma dospělého syna s autismem jsem na něj byla pyšná.
Autismus sice zůstává součástí jeho života, ale znovu jsem si uvědomila, že i dospělý člověk s autismem se může učit nové věci, získávat nové zkušenosti a zvládat situace, které by pro něj dříve byly velmi náročné. Jen někdy potřebuje více času, podpory a bezpečí.
Co jsem začala pozorovat
Právě díky tomu, že jsme několik dní trávili mezi lidmi různých generací, jsem si začala všímat něčeho, nad čím od té doby přemýšlím.
Možná je to jen moje zkušenost.
Ale připadá mi, že každá generace rodičů přistupovala k výchově úplně jinak.
A možná je to dobře.
Každá totiž vycházela z toho nejlepšího, co v dané době věděla.
Generace, která své děti chránila
Nejstarší rodiče často vyprávěli o tom, jak své děti chránili téměř před vším.
Obzvlášť pokud měly autismus nebo jiné zdravotní postižení.
Mnoho věcí za ně dělali sami. Báli se, že dítě něco nezvládne, že se ztratí nebo že mu někdo ublíží.
Když si představím dobu před třiceti nebo čtyřiceti lety, jejich obavám vlastně rozumím. Informací bylo minimum, podpory ještě méně a rodiče často zůstávali na všechno sami.
Moje generace se učila děti pouštět
Když vyrůstal můj syn, začalo se více mluvit o rozvoji samostatnosti.
O tom, že i dítě s autismem se může učit běžným dovednostem, pokud dostane čas, podporu a příležitost.
Nebyla to jednoduchá cesta.
Často jsme nebojovali ani tak s tím, co zvládne naše dítě, ale s vlastním strachem.
Bylo jednodušší udělat věci za něj.
Mnohem těžší bylo ustoupit o krok zpátky a nechat ho, aby si je zkusil sám.
Ne vždy se to povedlo.
Někdy ani napodesáté.
Ale právě díky těmto malým krokům dnes můj syn zvládá mnohem více, než bych si před lety dokázala představit.
Dnešní rodiče mají jiné výzvy
Na dovolené jsem potkávala také mladé rodiny s malými dětmi.
A měla jsem pocit, že společnost se posunula zase o kus dál.
Někdy jsem pozorovala, že děti rozhodují téměř o všem. Dospělí se snaží vyhovět každému jejich přání, neradi nastavují hranice a často hledají způsob, jak dítěti odstranit každou překážku.
Nemyslím si, že je to proto, že by dnešní rodiče byli horší.
Naopak.
Myslím, že své děti milují stejně jako všechny generace před nimi.
Jen vyrůstají v jiné době. Čtou jiné knihy, poslouchají jiné odborníky a reagují na jiné výzvy, než jsme řešili my.
Hledáme rovnováhu
Možná je to přirozený vývoj.
Jedna generace byla příliš ochranitelská.
Další se snažila děti vést k větší samostatnosti.
A dnes možná někdy hledáme hranici mezi respektem k dítěti a tím, že ho zároveň učíme zvládat běžný život.
Přemýšlím, jestli se tento posun nepromítá i do psychické odolnosti, schopnosti zvládat frustraci, samostatnosti a možná i do celkového zdraví dnešních dětí.
Nemám na to odpověď.
Je to jen úvaha, která mě během dovolené často napadala.
Co mě naučil autismus
Život se synem mě naučil jednu důležitou věc.
Láska neznamená udělat všechno za dítě.
Láska někdy znamená vydržet vedle něj, když se učí něco nového. Povzbudit ho. Nabídnout pomoc. Ale nepřevzít celý úkol.
Protože právě tehdy roste jeho sebevědomí.
A je jedno, jestli jsou dítěti čtyři roky, čtrnáct nebo čtyřicet.
Dovolená, na kterou budeme dlouho vzpomínat
Z Itálie jsme si nepřivezli jen fotografie. Odvezli jsme si společný zážitek, na který budeme oba dlouho vzpomínat.
Můj syn zjistil, že zvládne cestovat autobusem do zahraničí, poznat nové prostředí i nové lidi.
A já jsem si znovu uvědomila, že cesta k samostatnosti nikdy nekončí.
Ani u člověka s autismem.
Možná vede pomaleji.
Možná má více překážek.
Ale stojí za to po ní jít.
A ještě jednu věc jsem si z této dovolené odvezla.
Že každá generace rodičů dělá to nejlepší, co v danou chvíli umí. Neexistuje dokonalá výchova ani univerzální návod.
Existuje jen každodenní hledání rovnováhy mezi ochranou a důvěrou.
A právě v té rovnováze podle mě děti - s autismem i bez něj - nejvíce rostou.
O autorce
Jmenuji se Monika a více než 18 let se věnuji dětem s autismem a kombinovaným postižením. Jsem máma dospělého syna s autismem a vedu denní stacionář, kde každý den hledám cesty, jak dětem lépe porozumět a pomoci jim zvládat běžné situace.
Ve své práci propojuji strukturované učení, vizuální podporu a rozvoj funkční komunikace. Sdílím jednoduché a ověřené postupy z praxe, které pomáhají dětem k větší samostatnosti a rodičům přinášejí větší klid a jistotu.
Tvořím také strukturované pomůcky (piktogramy, pracovní karty), které dětem pomáhají lépe porozumět světu a zažívat úspěch v každodenním fungování.
👉 Pokud vás zajímá můj příběh, přečtěte si více zde.
Pro víc tipů nás sleduj i na sociálních sítích!
Facebook
Přečti si také na blogu:
- Hrátky s piktogramy: Léto (zdarma) - letní aktivity a pracovní listy pro děti
- Jak naučit dítě barvy: jednoduché aktivity a tipy pro rodiče
- Jak naučit dítě s autismem číst? Přehled metod a moje zkušenost
- Piktogramy pro děti s autismem: Jak pomáhají porozumění a denní rutině
- On ví, co chce. Jen to neumí říct. Jak poznat, že dítě potřebuje náhradní komunikaci?
- a mnoho dalších článků na různá témata
Nejčastější otázky: Naše zkušenost s dovolenou s dospělým synem s autismem
Ne. V zahraničí už byl, ale poprvé absolvoval tak dlouhou cestu autobusem. Právě z ní jsem měla největší obavy. Nakonec ji zvládl mnohem lépe, než jsem čekala.
Snažila jsem se, aby pro něj bylo co nejméně neznámých věcí. Vytiskla jsem mu mapu celého areálu, kde jsme byli ubytovaní, ukázali jsme si, kde budeme bydlet, kde je jídelna, pláž i moře. Měli jsme k dispozici fotografie ubytování i okolí, takže si mohl udělat představu, kam jedeme. Myslím, že právě tato vizuální příprava mu dodala větší jistotu.
Měl u sebe mobil a sluchátka. Poslouchal hudbu, díval se na videa a během pravidelných zastávek si odpočinul. Pomohlo také to, že věděl, kam jedeme a proč tam jedeme. Cesta pro něj měla jasný cíl.
Areál v italském Lignanu byl velmi dobře přizpůsobený lidem s různými druhy handicapu. Některé pokoje měly bezbariérové koupelny pro vozíčkáře, upravená byla také jídelna a další společné prostory. Upravená byla i pláž - slunečníky s rozestupy, zpevněné chodníky k moři.
Jedinou nevýhodou byla velká jídelna, kde býval při jídle poměrně velký hluk a ruch. Oceňovala jsem ale vstřícný přístup personálu. Nebyl problém domluvit se na jiném místě nebo přijít v době, kdy tam bylo méně lidí.
Věděla jsem, že syn už potřebuje trávit čas nejen se mnou, ale také se svými vrstevníky. Právě to mu tento pobyt umožnil.
Část dne jsme byli spolu - chodili jsme na zmrzlinu, jeli na společný výlet nebo jsme byli u moře. Jindy trávil čas s ostatními klienty. Navštívil aquapark, byl ve fitness centru, hrál volejbal nebo se zapojoval do dalších aktivit.
Měla jsem radost, že si postupně vytvářel vlastní program a nebyl odkázaný jen na mou společnost.
k dobře syn zvládl dvě věci, kterých jsem se nejvíce obávala - dlouhou cestu autobusem a úplně nové prostředí.
Znovu jsem si uvědomila, že někdy máme jako rodiče větší obavy než naše děti.
Ano, pokud je pobyt dobře připravený a odpovídá potřebám konkrétního člověka s autismem nebo jiným handicapem.
Za nás byla velkou výhodou zkušená organizace, prostředí uzpůsobené lidem s handicapem a možnost, aby každý trávil čas podle svých možností a zájmů.
Poslední večer. Syn už ležel v posteli, podíval se na mě a úplně spontánně řekl:
„To byl krásný týden.“
V té chvíli jsem věděla, že náš vánoční dárek měl opravdu smysl.
Nebyla to jen dovolená u moře.
Byl to společný zážitek, nové zkušenosti, nové vztahy a další krok k samostatnosti. A na tu jednu větu budu vzpomínat ještě hodně dlouho.