„Ty ho moc chráníš.“
Možná jste tuto větu jako rodič dítěte s autismem už někdy slyšeli. Od příbuzných, známých, učitelů nebo lidí, kteří vaše dítě potkali jen na pár minut.
Jenže za těmi několika minutami je často příběh, který není vidět.
Proč mají rodiče dětí s autismem potřebu své dítě chránit?
Lidé zvenku vidí dítě, které odmítá vstoupit do obchodu, nechce pozdravit, zakrývá si uši nebo reaguje nečekaně.
Nevidí ale hodiny příprav, vizuální podporu, nácvik nových situací ani to, kolik energie dítě stálo zvládnout cestu z domova.
Mnoho dětí s autismem zpracovává okolní svět jinak. Hluk, světla, změny nebo velké množství lidí mohou být natolik náročné, že dítě potřebuje podporu dospělého.
To není rozmazlování.
To je respektování jeho možností.
Podpora dítěte s autismem není překážkou samostatnosti
Každý rodič si přeje, aby jeho dítě bylo co nejvíce samostatné.
Ani rodiče dětí s autismem nechtějí své děti držet celý život za ruku. Jen dobře vědí, že samostatnost nevzniká tlakem, ale postupnými kroky.
Někdy dítě potřebuje zkusit něco samo.
Jindy ale potřebuje, aby vedle něj někdo stál.
Ne proto, že je rozmazlené. Ale proto, že svět kolem něj může být příliš hlučný, nepředvídatelný nebo zahlcující.
Podpora není překážkou samostatnosti.
Je to most, po kterém se k ní dítě může bezpečně dostat.
Tlak na výkon dítěti s autismem nepomáhá
Jako rodiče chceme, aby naše děti dělaly pokroky. Aby byly samostatnější, lépe komunikovaly nebo zvládaly nové situace.
Jenže u dětí s autismem neplatí, že větší tlak přinese lepší výsledky.
Naopak.
Pokud je dítě dlouhodobě pod tlakem, aby podávalo výkon nebo se co nejvíce přiblížilo svým vrstevníkům, může být přetížené, úzkostné a unavené. Místo radosti z nových dovedností přichází stres. A ve stresu se většina dětí učí mnohem hůře.
To neznamená rezignovat na rozvoj.
Naopak. Znamená hledat rovnováhu mezi podporou a přiměřenými nároky.
Za více než dvacet let života se synem jsem pochopila, že největší pokroky nepřicházely ve chvílích, kdy jsme na něj tlačili. Přicházely tehdy, když se cítil v bezpečí, když měl dostatek času a mohl postupovat svým tempem.
Dítě s autismem nepotřebuje neustále slyšet, co ještě neumí.
Potřebuje zažívat pocit, že se mu něco daří.
Právě z těchto malých úspěchů roste sebevědomí, motivace i chuť učit se nové věci.
Co je pro rodiče dítěte s autismem nejtěžší?
Možná vás překvapí, že to často není samotný autismus.
Nejtěžší bývá pocit, že stojíte sami na jedné straně se svým dítětem a proti vám je celý svět.
Neustále vysvětlujete.
Obhajujete.
Omlouváte.
Prosíte ostatní, aby nesoudili podle několika minut chování.
Snažíte se vysvětlit, že vaše dítě nepotřebuje více přísnosti, ale více porozumění.
To je psychicky velmi vyčerpávající.
Když okolí porozumí autismu, uleví se celé rodině
Za více než dvacet let života se synem s autismem jsem si uvědomila jednu důležitou věc.
Největší úlevu jsem nepocítila ve chvíli, kdy se naučil novou dovednost.
Přišla tehdy, když potkal člověka, který ho přijal takového, jaký je.
Když autismus pochopil někdo z jeho blízkého okolí.
Najednou jsem nemusela všechno vysvětlovat.
Nemusela jsem být neustále ve střehu.
Nemusela jsem být pořád jeho ochráncem.
To byla obrovská úleva nejen pro mě, ale i pro mého syna.
Tehdy jsem si uvědomila, že dítě s autismem nepotřebuje jen podporu rodičů. Potřebuje také okolí, které se snaží porozumět tomu, jak autismus ovlivňuje jeho každodenní život.
Každý z nás může být tím člověkem
Nemusíte být odborník na autismus.
Stačí být člověkem, který místo rychlého soudu zvolí pochopení.
Stačí přijmout, že některé děti fungují jinak.
Ne proto, že jsou nevychované.
Ne proto, že jejich rodiče něco zanedbali.
Ale proto, že jejich mozek zpracovává svět jiným způsobem.
Někdy stačí jedna věta:
„Co by vašemu dítěti pomohlo?“
Možná právě tato otázka změní mnohem víc než dobře míněná rada.
Závěr
Možná příště místo věty „Ty ho moc chráníš.“ zkuste říct něco jiného.
Třeba: „Jak vám můžu pomoct?“
Pro rodiče dítěte s autismem to může znamenat víc, než si dokážete představit.
O autorce
Jmenuji se Monika a více než 18 let se věnuji dětem s autismem a kombinovaným postižením. Jsem máma dospělého syna s autismem a vedu denní stacionář, kde každý den hledám cesty, jak dětem lépe porozumět a pomoci jim zvládat běžné situace.
Ve své práci propojuji strukturované učení, vizuální podporu a rozvoj funkční komunikace. Sdílím jednoduché a ověřené postupy z praxe, které pomáhají dětem k větší samostatnosti a rodičům přinášejí větší klid a jistotu.
Tvořím také strukturované pomůcky (piktogramy, pracovní karty), které dětem pomáhají lépe porozumět světu a zažívat úspěch v každodenním fungování.
👉 Pokud vás zajímá můj příběh, přečtěte si více zde.
Pro víc tipů nás sleduj i na sociálních sítích!
Facebook
Přečti si také na blogu:
- Hrátky s piktogramy: Léto (zdarma) - letní aktivity a pracovní listy pro děti
- Dovolená s dospělým synem s autismem. Co mě v Itálii naučily tři generace rodičů
- On ví, co chce. Jen to neumí říct. Jak poznat, že dítě potřebuje náhradní komunikaci?
- Jak reagovat na meltdown u dítěte s autismem? Proč fyzické tresty nepomáhají
- Dobrý život, ne dokonalé chování: jak přemýšlím o autismu dnes
- a mnoho dalších článků na různá témata
Nejčastější otázky rodičů dětí s autismem
Ne vždy. Rodiče většinou velmi dobře znají možnosti svého dítěte. Podporu přizpůsobují tomu, co dítě právě zvládne. Cílem není dítě chránit před životem, ale pomoci mu zvládat situace, které jsou pro něj náročné. Postupně podporu ubírají tak, jak dítě získává nové dovednosti.
To bývá pro rodiče jedna z nejtěžších situací. Místo podpory se setkávají s kritikou, zlehčováním nebo radami typu: „Musíš být přísnější.“
Ne vždy dokážeme změnit názory druhých. Můžeme ale hledat lidi, kteří nám rozumějí – partnera, přátele, pedagogy, terapeuty nebo jiné rodiče dětí s autismem. Někdy stačí jediný člověk, který dítě přijme a pochopí. Taková podpora dokáže ulevit celé rodině.
Kritika bolí, zvlášť když víte, kolik úsilí stojí každá maličkost.
Pomáhá připomínat si, že lidé většinou hodnotí jen několik minut z vašeho dne. Vy ale znáte celý příběh svého dítěte. Nemusíte každému dokazovat, že děláte maximum. Svoji energii je lepší věnovat dítěti než neustálému obhajování před okolím.
Znamená přijmout realitu a přestat bojovat s tím, co změnit nemůžeme.
Dokud rodič bojuje proti samotné diagnóze, často mu nezbývá energie na to nejdůležitější – hledat cesty, které jeho dítěti skutečně pomohou.
Ve chvíli, kdy přijmeme, že autismus je součástí života našeho dítěte, můžeme přestat hledat zázračné změny a začít rozvíjet jeho silné stránky.
Přijetí neubírá naději.
Naopak. Uvolňuje energii, kterou můžeme věnovat tomu, co má skutečný smysl – porozumění dítěti, hledání vhodných strategií a společným malým krokům vpřed.
Samostatnost nevzniká tlakem ani srovnáváním s ostatními dětmi.
Rozvíjí se postupně, po malých krocích, s dostatkem času, vizuální podporou a bezpečným prostředím.
Cílem není, aby dítě všechno zvládlo hned.
Cílem je, aby každý rok umělo více než ten předchozí. Aby získávalo větší jistotu, více dovedností a větší důvěru ve své vlastní schopnosti.