„Řekni, co chceš.“
Věta, kterou používáme každý den. Jenže některé děti by odpověděly, kdyby mohly.
Možná přesně vědí, že chtějí pití. Že je bolí bříško. Že už mají dost hluku. Že chtějí ještě houpat. Jen nemají způsob, jak vám to sdělit.
A právě tehdy může pomoci náhradní a alternativní komunikace (AAK).
Co je náhradní komunikace?
Náhradní komunikace neznamená vzdát se řeči.
Naopak. Je to způsob, jak dát dítěti možnost komunikovat už teď, i když ještě nemluví nebo mluví jen omezeně.
Může jít o:
- piktogramy,
- obrázky,
- fotografie,
- komunikační knihy,
- gesta,
- komunikační aplikace.
Cílem je jediné – aby dítě mohlo sdělit své potřeby, přání, pocity a myšlenky.
Jaké děti mohou náhradní komunikaci využívat?
Mnoho rodičů si myslí, že náhradní komunikace je určena pouze pro nemluvící děti s autismem. Ve skutečnosti může pomoci mnohem širší skupině dětí.
Využívají ji například děti:
- s poruchou autistického spektra,
- s vývojovou dysfázií,
- s opožděným vývojem řeči,
- s mentálním postižením,
- s kombinovaným postižením,
- s dětskou mozkovou obrnou,
- s genetickými syndromy,
- nebo děti, které sice mluví, ale jejich řeč zatím nestačí k běžné komunikaci.
Jak poznat, že by dítě mohlo náhradní komunikaci potřebovat?
1. Často pláče nebo se vzteká, když něco chce
Dítě něco potřebuje, ale nedokáže vám to sdělit.
Vidíte frustraci, pláč nebo záchvat vzteku. Ne proto, že by bylo zlobivé, ale protože mu chybí způsob, jak vyjádřit své potřeby.
2. Tahá vás za ruku k věcem
Místo toho, aby si o něco řeklo, vás vede k lednici, ke skříni nebo k oblíbené hračce.
Mnoho rodičů říká: „On si umí říct.“
Když se ale podíváme blíž, zjistíme, že si dítě vlastně neříká. Používá dospělého jako prostředek k dosažení toho, co potřebuje.
To je sice forma komunikace, ale zároveň signál, že dítě může potřebovat další podporu.
3. Neukazuje na věci
Ukazování je důležitý komunikační milník.
Některé děti s autismem však místo ukazování vezmou ruku dospělého a položí ji na předmět, který chtějí. Nebo dospělého odvedou tam, kam potřebují.
Dítě tím komunikuje, ale chybí mu samostatnější způsob, jak své potřeby sdělit.
4. Rozumí více, než dokáže říct
Splní jednoduchý pokyn.
Pozná známé osoby.
Ví, kde jsou jeho oblíbené věci.
Přesto samo používá jen několik slov nebo nemluví vůbec.
5. Má jen omezené možnosti, jak si něco vyžádat
Ukazuje, křičí, bere si věci samo nebo používá stále stejné slovo pro mnoho různých situací.
Je vidět snaha komunikovat, ale chybí prostředek.
6. Má potíže sdělit, co se stalo
I když dítě něco zažije, něco ho bolí nebo ho něco trápí, nedokáže vám to sdělit.
To může vést k frustraci na obou stranách.
7. Vyhýbá se komunikaci
Některé děti po opakovaných neúspěších komunikaci téměř vzdají.
Zjistí, že jim okolí nerozumí, a přestanou se snažit.
Signály, které rodiče často přehlížejí
- dítě si nosí věci místo toho, aby si o ně řeklo,
- používá dospělého jako „nástroj“,
- opakuje slova, ale neumí je použít k vyjádření potřeby,
- ukazuje na obrázky v knížkách, ale nemluví,
- zdá se, že rozumí mnohem více, než dokáže sdělit,
- často se rozčiluje ve chvíli, kdy má něco vysvětlit.
Jak může vypadat první krok doma?
Nemusíte hned pořizovat složitou komunikační knihu.
Často stačí začít několika obrázky toho, co dítě nejčastěji potřebuje:
- pít,
- jíst,
- WC,
- pomoc,
- ještě,
- konec,
- oblíbené hračky,
- oblíbené činnosti.
Dítě tak získá možnost sdělit své potřeby jinak než pláčem nebo vztekem.
Častý mýtus: Když dáme dítěti obrázky, nebude mluvit
Tohle je jedna z nejčastějších obav rodičů.
Výzkumy i zkušenosti odborníků ukazují, že náhradní komunikace řeč nebrzdí. Naopak ji často podporuje.
Dítě získá zkušenost, že komunikace funguje. Že když něco sdělí, okolí reaguje.
A právě to bývá důležitý krok k rozvoji dalších komunikačních dovedností.
Moje zkušenost z praxe
Ve své praxi se často setkávám s dětmi, které mají mnoho potřeb, přání a nápadů, ale chybí jim způsob, jak je sdělit.
Když dostanou možnost komunikovat pomocí obrázků nebo piktogramů, bývá vidět obrovská úleva. Méně frustrace, méně nedorozumění a více příležitostí zažít pocit:
„Rozuměli mi.“
Kdy začít?
Není potřeba čekat, až dítě dosáhne určitého věku nebo až „bude připravené“.
Pokud dítě nemá funkční způsob komunikace, může mu vhodně zvolená podpora pomoci už dnes.
Závěrem
Každé dítě potřebuje možnost říct:
„Mám žízeň.“
„Nechci.“
„Pomoz mi.“
„Mám radost.“
Komunikace není jen mluvení.
Komunikace je možnost být pochopen.
A někdy stačí jeden obrázek, aby se dítě poprvé opravdu domluvilo.
O autorce
Jmenuji se Monika a více než 18 let se věnuji dětem s autismem a kombinovaným postižením. Jsem máma dospělého syna s autismem a vedu denní stacionář, kde každý den hledám cesty, jak dětem lépe porozumět a pomoci jim zvládat běžné situace.
Ve své práci propojuji strukturované učení, vizuální podporu a rozvoj funkční komunikace. Sdílím jednoduché a ověřené postupy z praxe, které pomáhají dětem k větší samostatnosti a rodičům přinášejí větší klid a jistotu.
Tvořím také strukturované pomůcky (piktogramy, pracovní karty), které dětem pomáhají lépe porozumět světu a zažívat úspěch v každodenním fungování.
👉 Pokud vás zajímá můj příběh, přečtěte si více zde.
Pro víc tipů nás sleduj i na sociálních sítích!
Facebook
Přečti si také na blogu:
- Od jakého věku používat komunikační kartičky? Jak začít s AAC u dětí
- Jak naučit dítě barvy: jednoduché aktivity a tipy pro rodiče
- Komunikační kniha a děti s autismem: výběr ze dvou kartiček
- Piktogramy pro děti s autismem: Jak pomáhají porozumění a denní rutině
- Dítě si neumí hrát? Hra je dovednost, kterou se některé děti potřebují naučit
- a mnoho dalších článků na různá témata
Často kladené otázky (FAQ)
Někdy je těžké poznat, zda dítě nechce spolupracovat, nebo jednoduše nerozumí tomu, co po něm chceme.
Zpozornět můžete například tehdy, když:
- nereaguje na jednoduché pokyny přiměřené věku,
- splní úkol až po ukázce,
- často napodobuje ostatní děti,
- působí zmateně při delších větách,
- odpovídá způsobem, který neodpovídá situaci.
Pokud máte pocit, že dítě rozumí méně, než by odpovídalo jeho věku, je vhodné poradit se s odborníkem.
Pomoci mohou například:
- klinický logoped,
- logoped,
- speciální pedagog,
- raná péče,
- pedagogicko-psychologická poradna,
- speciálně pedagogické centrum (SPC).
Pokud si nejste jistí, kde začít, můžete se poradit také s dětským lékařem.
Není potřeba čekat na určitý věk.
Pokud máte pochybnosti o vývoji komunikace, je lepší poradit se dříve než později.
Konzultaci zvažte například tehdy, když:
- kolem 18 měsíců dítě používá jen minimum slov nebo žádná,
- kolem 2 let nemá funkční způsob komunikace,
- nerozumí jednoduchým pokynům,
- vývoj řeči se zastavil nebo výrazně zpomalil,
- na logopedy se rodiče nejčastěji obrací ve věku kolem 3 let.
Ano.
V mnoha případech můžete začít i sami pomocí jednoduchých obrázků, fotografií nebo piktogramů.
Náhradní komunikace dítěti neublíží a nebrání rozvoji řeči. Naopak může snížit frustraci a dát dítěti možnost být lépe pochopeno.
Ideální je konzultace s odborníkem, ale nemusíte čekat několik měsíců na termín a mezitím nedělat nic.
Ukazování je důležitá komunikační dovednost a skvělý základ.
Pomocí ukazování si však dítě jen těžko sdělí složitější potřeby, například:
- bolí mě bříško,
- mám strach,
- potřebuji pomoc,
- chci ještě,
- už nechci,
- jsem unavený.
Právě proto mohou být obrázky nebo jiné formy náhradní komunikace dalším krokem k samostatnějšímu vyjadřování.
Některé děti místo ukazování vezmou dospělého za ruku a odvedou ho k věci, kterou chtějí. Jindy položí ruku rodiče přímo na předmět, který potřebují podat nebo otevřít.
I to je forma komunikace. Dítě se snaží sdělit své přání, jen používá jiný způsob než většina dětí.
Zároveň je to signál, že může potřebovat větší podporu v rozvoji komunikace. Ukazování totiž není jen o získání věci. Dítě se jeho prostřednictvím učí sdílet pozornost, upozornit na něco zajímavého a navazovat komunikaci s druhými lidmi.
Pokud dítě pravidelně používá vaši ruku jako „nástroj“, ale samo neukazuje, může být vhodné zaměřit se na rozvoj komunikačních dovedností a poradit se s odborníkem.
Dobrou podporou bývají také piktogramy, obrázky nebo jiné formy náhradní komunikace, které dítěti nabídnou jednodušší způsob, jak své potřeby a přání vyjádřit samostatněji.
Z praxe
Mnoho rodičů mi říká:
„On si umí říct, když něco chce.“
Když se ale podíváme blíž, zjistíme, že si dítě vlastně neříká. Jen vezme maminku za ruku, dovede ji k lednici nebo položí její ruku na skříňku, kterou chce otevřít.
Je to důležitý komunikační pokus. Zároveň ale ukazuje, že dítě zatím nemá k dispozici efektivnější způsob, jak své potřeby sdělit. A právě tady může náhradní komunikace výrazně pomoci.