Na první pohled jednoduché téma.
Jedno slovíčko. Jedno očekávání.
„Ať poprosí.“
Jenže když se otevře diskuze mezi rodiči dětí s autismem, rychle se ukáže, že realita je mnohem složitější.
Komentáře pod jedním příspěvkem na Facebooku odhalily vrstvy, které se do běžných rad často nevejdou.
A možná stojí za to je pojmenovat.
Umět neznamená používat
Jedna zkušenost se v komentářích opakovala:
Dítě může prosbu umět, ale nepoužije ji samo od sebe.
Na vyzvání ano. V běžné situaci ne.
To ukazuje důležitý rozdíl mezi:
-
naučenou dovedností
-
a jejím spontánním použitím
U dětí s poruchou autistického spektra to není totéž. Mnoho věcí, které vypadají automaticky, automatické nejsou.
Obsah před formou
Silná linka celé diskuze byla jasná:
Nejdřív porozumění, až potom zdvořilost.
Pokud dítě:
-
nerozumí situaci
-
neumí sdělit potřebu
-
teprve buduje komunikaci
pak tlak na „správnou formu“ může být spíš další nárok než pomoc.
Zdvořilost totiž není základ komunikace. Je to její nadstavba.
Neviditelná náročnost sociálních situací
Do diskuze zazněl i pohled zevnitř — zkušenost lidí, kteří sami popisují život na spektru.
Na první pohled mohou působit jistě.
Ale běžné sociální situace pro ně znamenají velké vnitřní úsilí.
Například:
-
oslovit cizího člověka
-
formulovat prosbu
-
podat ruku
-
reagovat „správně“ v daný moment
Ne kvůli neochotě.
Ale kvůli přetížení, nejistotě nebo jinému způsobu vnímání.
To je rozměr, který zvenku často není vidět.
Sociální pravidla nejsou pro všechny samozřejmá
Další důležitý moment z komentářů:
To, co většina společnosti vnímá jako základ slušnosti, nemusí být pro každého intuitivní.
Pro některé lidi na spektru jsou sociální normy:
-
nejasné
-
vyčerpávající
-
nebo těžko uchopitelné
A někdy se to projeví přímostí, která může působit tvrději, než je zamýšleno.
Ne jako vzdor. Ale jako jiný způsob fungování.
Když okolí vidí jen výsledek
Rodiče v komentářích sdíleli i společnou zkušenost:
Okolí často vidí jen chování.
Ne cestu.
Ne úsilí.
Ne kontext.
A tak se rychle objeví nálepky:
-
nevychovanost
-
rozmazlenost
-
špatná výchova
Přitom pod povrchem bývá úplně jiný příběh.
Mezi „umí“ a „zvládne“ je velký rozdíl
Celá diskuze ukázala ještě jednu důležitou věc:
Rozdíl mezi schopností a zvládnutím v reálné situaci.
Dítě může:
-
znát správnou větu
-
rozumět pravidlu
-
chtít to udělat dobře
A přesto to v danou chvíli nezvládne.
Protože do hry vstupuje:
únava, stres, smyslové přetížení nebo nejistota.
To všechno ovlivňuje chování víc než samotná „výchova“.
Jsme různí. A to platí i pro autismus
Z celé diskuze vystupuje ještě jedna důležitá myšlenka.
Jsme různí. A to platí i pro lidi s poruchou autistického spektra.
Někteří zvládají sociální situace snadno.
Jiní je prožívají mnohem intenzivněji.
Někdo chápe společenská pravidla přirozeně.
Jiný se je učí roky a někdy nikdy nebudou působit samozřejmě.
To ale neznamená nezájem ani nevychovanost.
Autismus ovlivňuje:
-
vnímání sociálních situací
-
i reakce na tlak okolí
Proto může být pro lidi na spektru těžké říct „prosím“, poděkovat nebo reagovat podle očekávání společnosti - i když se snaží.
Porozumění místo rychlých soudů
Možná právě tady začíná skutečné porozumění.
Ne u hodnocení chování. Ale u otázky:
Proč to ten člověk prožívá jinak?
Když hledáme důvod místo rychlého závěru, mění se náš pohled.
Na dítě.
Na rodiče.
I na situace, které jsme dřív považovali za samozřejmé.
A někdy právě tohle malé zastavení přinese největší změnu.
A přesto má smysl to děti učit
I když je to někdy složité a pomalé, jedna věc zůstává pravdivá. Má smysl děti sociálním slovům učit.
Ne kvůli dokonalé zdvořilosti. Ale kvůli každodenním situacím.
Znáš ten moment, kdy tvoje dítě něco potřebuje a okolí reaguje ostře.
Přitom rozdíl bývá maličký. Prosba zní pro lidi jinak než požadavek. Když dítě umí poprosit, lidé často změknou a jsou přívětivější.
Více pomůžou.
A nemusí to být hned slovy. Někdy stačí:
-
kartička se symbolem prosby
-
jednoduché gesto
-
naučená krátká věta
A když se časem přidá i malé poděkování, celá situace může působit úplně jinak.
Ne proto, že by se dítě změnilo. Ale protože se změní reakce okolí.
Možná právě tady dávají smysl malé kroky. Nenápadné. Postupné. Protože v běžných dnech můžou přinést velkou změnu.
Reaguje podle tebe okolí jinak, když dítě poprosí nebo poděkuje? Budeme rádi za tvůj názor v komentářích.
O autorce
Jmenuji se Monika a více než 18 let se věnuji dětem s autismem a kombinovaným postižením. Jsem máma dospělého syna s autismem a vedu denní stacionář, kde každý den hledám cesty, jak dětem lépe porozumět a pomoci jim zvládat běžné situace.
Ve své práci propojuji strukturované učení, vizuální podporu a rozvoj funkční komunikace. Sdílím jednoduché a ověřené postupy z praxe, které pomáhají dětem k větší samostatnosti a rodičům přinášejí větší klid a jistotu.
Tvořím také strukturované pomůcky (piktogramy, pracovní karty), které dětem pomáhají lépe porozumět světu a zažívat úspěch v každodenním fungování.
👉 Pokud vás zajímá můj příběh, přečtěte si více zde.
Pro víc tipů nás sleduj i na sociálních sítích!
Facebook
- On nevypadá jako autista: skrytý autismus a potřeby dětí s PAS
- Jak si odpočinout, když na to nemáš čas
- Mají děti s PAS zájem o vztahy? Předsudky a realita
- Brzdí piktogramy řeč? Největší omyl o náhradní komunikaci
- a mnoho dalších článků na různá témata
Časté otázky rodičů dětí s autismem /FAQ
Ne vždy. Některé děti tato slova používají automaticky, jiné jim nerozumí nebo je v dané chvíli nedokážou vybavit. Důležitější než samotné slovo je, zda dítě chápe situaci, umí vyjádřit svou potřebu a komunikuje způsobem, který odpovídá jeho možnostem.
Děti s autismem často obtížně přenášejí naučené dovednosti do nových situací. To, co zvládnou doma, nemusí automaticky použít ve škole, v obchodě nebo u prarodičů. Potřebují více příležitostí k procvičování v různých prostředích.
Zdvořilost není jen o slovech. Dítě může požádat pomocí piktogramu, komunikační kartičky, znaku, gesta nebo komunikačního zařízení. Důležité je podporovat způsob komunikace, který dítě zvládne, a postupně rozvíjet porozumění společenským situacím.
To bývá pro rodiče velmi bolestivé. Lidé často hodnotí jen to, co vidí, ale neznají obtíže dítěte. Může pomoci stručně vysvětlit, že dítě má potíže se sociální komunikací a učí se dovednosti jiným tempem. Není však vaší povinností obhajovat své dítě před každým.
Mnohem důležitější je porozumění. Dítě může říkat „prosím“ nebo „děkuji“ naučeně, aniž by chápalo, kdy a proč tato slova používá. Pokud nejprve porozumí situaci, bude později umět tato slova používat přirozeněji.
Mnoha dětem s autismem pomáhají konkrétní příklady z každodenního života, obrázky, sociální příběhy, hraní rolí nebo modelování situací. Nestačí říct: „Řekni prosím.“ Dítě často potřebuje pochopit, proč se to říká, kdy se to používá a co tím druhému sděluje.
Naopak. Děti s autismem se společenská pravidla učit mohou a často se je naučí velmi dobře. Jen obvykle potřebují více času, opakování a srozumitelné vysvětlení. Cílem není mechanicky naučit několik slov, ale pomoci dítěti porozumět komunikaci s druhými lidmi.
Není to jednoduché. Kritika od cizích lidí umí rodiče zranit, zvlášť když vědí, kolik úsilí dítě každý den stojí běžná komunikace. Zkuste si připomenout, že lidé většinou hodnotí jen to, co vidí. Nevidí, jak dlouhou cestu vaše dítě ušlo ani s čím každý den bojuje.
Nemusíte každému vysvětlovat diagnózu svého dítěte. Někdy stačí klidně říct: „Komunikace je pro něj náročná.“ Nebo se rozhodnout nereagovat vůbec.
Důležitější než názor náhodného kolemjdoucího je to, zda se vaše dítě cítí bezpečně, přijímané a dělá pokroky svým vlastním tempem. Každé spontánní poděkování, pozdrav nebo prosba, které jednou přijdou díky porozumění, mají mnohem větší hodnotu než slova vynucená pod tlakem okolí.
Pozdrav nemusí být jen vyslovené slovo. Dítě může dát najevo, že druhého člověka vnímá i jinými způsoby. Některým dětem vyhovuje zamávání, kývnutí hlavou, úsměv, podání ruky nebo ukázání piktogramu s pozdravem. Jiné používají znak do řeči, komunikační knihu nebo hlasový komunikátor.
Důležité je zvolit takový způsob, který odpovídá možnostem dítěte a je pro něj srozumitelný. Smyslem pozdravu není splnit společenskou povinnost, ale navázat kontakt s druhým člověkem. I neverbální pozdrav může být plnohodnotným způsobem komunikace.