Na první pohled jednoduché téma.
Jedno slovíčko. Jedno očekávání.
„Ať poprosí.“
Jenže když se otevře diskuze mezi rodiči dětí s autismem, rychle se ukáže, že realita je mnohem složitější.
Komentáře pod jedním příspěvkem na Facebooku odhalily vrstvy, které se do běžných rad často nevejdou.
A možná stojí za to je pojmenovat.
Umět neznamená používat
Jedna zkušenost se v komentářích opakovala:
Dítě může prosbu umět, ale nepoužije ji samo od sebe.
Na vyzvání ano. V běžné situaci ne.
To ukazuje důležitý rozdíl mezi:
-
naučenou dovedností
-
a jejím spontánním použitím
U dětí s poruchou autistického spektra to není totéž. Mnoho věcí, které vypadají automaticky, automatické nejsou.
Obsah před formou
Silná linka celé diskuze byla jasná:
Nejdřív porozumění, až potom zdvořilost.
Pokud dítě:
-
nerozumí situaci
-
neumí sdělit potřebu
-
teprve buduje komunikaci
pak tlak na „správnou formu“ může být spíš další nárok než pomoc.
Zdvořilost totiž není základ komunikace. Je to její nadstavba.
Neviditelná náročnost sociálních situací
Do diskuze zazněl i pohled zevnitř — zkušenost lidí, kteří sami popisují život na spektru.
Na první pohled mohou působit jistě.
Ale běžné sociální situace pro ně znamenají velké vnitřní úsilí.
Například:
-
oslovit cizího člověka
-
formulovat prosbu
-
podat ruku
-
reagovat „správně“ v daný moment
Ne kvůli neochotě.
Ale kvůli přetížení, nejistotě nebo jinému způsobu vnímání.
To je rozměr, který zvenku často není vidět.
Sociální pravidla nejsou pro všechny samozřejmá
Další důležitý moment z komentářů:
To, co většina společnosti vnímá jako základ slušnosti, nemusí být pro každého intuitivní.
Pro některé lidi na spektru jsou sociální normy:
-
nejasné
-
vyčerpávající
-
nebo těžko uchopitelné
A někdy se to projeví přímostí, která může působit tvrději, než je zamýšleno.
Ne jako vzdor. Ale jako jiný způsob fungování.
Když okolí vidí jen výsledek
Rodiče v komentářích sdíleli i společnou zkušenost:
Okolí často vidí jen chování.
Ne cestu.
Ne úsilí.
Ne kontext.
A tak se rychle objeví nálepky:
-
nevychovanost
-
rozmazlenost
-
špatná výchova
Přitom pod povrchem bývá úplně jiný příběh.
Mezi „umí“ a „zvládne“ je velký rozdíl
Celá diskuze ukázala ještě jednu důležitou věc:
Rozdíl mezi schopností a zvládnutím v reálné situaci.
Dítě může:
-
znát správnou větu
-
rozumět pravidlu
-
chtít to udělat dobře
A přesto to v danou chvíli nezvládne.
Protože do hry vstupuje:
únava, stres, smyslové přetížení nebo nejistota.
To všechno ovlivňuje chování víc než samotná „výchova“.
Jsme různí. A to platí i pro autismus
Z celé diskuze vystupuje ještě jedna důležitá myšlenka.
Jsme různí. A to platí i pro lidi s poruchou autistického spektra.
Někteří zvládají sociální situace snadno.
Jiní je prožívají mnohem intenzivněji.
Někdo chápe společenská pravidla přirozeně.
Jiný se je učí roky a někdy nikdy nebudou působit samozřejmě.
To ale neznamená nezájem ani nevychovanost.
Autismus ovlivňuje:
-
vnímání sociálních situací
-
komunikaci
-
emoce
-
i reakce na tlak okolí
Proto může být pro lidi na spektru těžké říct „prosím“, poděkovat nebo reagovat podle očekávání společnosti - i když se snaží.
Porozumění místo rychlých soudů
Možná právě tady začíná skutečné porozumění.
Ne u hodnocení chování. Ale u otázky:
Proč to ten člověk prožívá jinak?
Když hledáme důvod místo rychlého závěru, mění se náš pohled.
Na dítě.
Na rodiče.
I na situace, které jsme dřív považovali za samozřejmé.
A někdy právě tohle malé zastavení přinese největší změnu.
A přesto má smysl to děti učit
I když je to někdy složité a pomalé, jedna věc zůstává pravdivá. Má smysl děti sociálním slovům učit.
Ne kvůli dokonalé zdvořilosti. Ale kvůli každodenním situacím.
Znáš ten moment, kdy tvoje dítě něco potřebuje a okolí reaguje ostře.
Přitom rozdíl bývá maličký. Prosba zní pro lidi jinak než požadavek. Když dítě umí poprosit, lidé často změknou a jsou přívětivější.
Více pomůžou.
A nemusí to být hned slovy. Někdy stačí:
-
kartička se symbolem prosby
-
jednoduché gesto
-
naučená krátká věta
A když se časem přidá i malé poděkování, celá situace může působit úplně jinak.
Ne proto, že by se dítě změnilo. Ale protože se změní reakce okolí.
Možná právě tady dávají smysl malé kroky. Nenápadné. Postupné. Protože v běžných dnech můžou přinést velkou změnu.
Reaguje podle tebe okolí jinak, když dítě poprosí nebo poděkuje? Budeme rádi za tvůj názor v komentářích.
Facebook