Proč děti potřebují hranice: základ pocitu bezpečí

Osobní zamyšlení nad hranicemi u dětí i dospělých. Proč nejsou trestem a proč jejich držení není jednoduché.

Proč děti potřebují hranice: základ pocitu bezpečí

Co mi došlo

Nedávno jsem nad tím znovu přemýšlela. Řekneš dítěti „ne“ a za chvíli už si sama nejsi jistá, jestli na tom trvat. A uvědomila jsem si, že to vlastně není jen o dětech.

Hranice nejsou samozřejmé ani pro mě

Sama mám s hranicemi problém.
Ne že bych o nich nevěděla. Ale často je neumím držet. Znáte to, syndrom hodné holky:-)

Spíš si je v životě tvořím postupně.
A většinou až zpětně, po situacích, které byly náročné, nepříjemné nebo už „za hranou“.

Tehdy mi dojde:  tady už měla být hranice dávno.

Možná proto je to tak těžké i u dětí

Když nad tím přemýšlím, dává mi smysl, že když je to složité pro nás, jak těžké to asi musí být pro děti.

Ony se v tom světě teprve orientují. Neví, co platí, co se mění, co zůstává. Ne všemu rozumí amnoho situací je pro ně nových.

A my po nich chceme, aby to respektovaly, zatímco my sami v tom někdy nemáme jasno.

Hranice jako jistota

Postupně mi dochází ještě jedna věc.

Hranice nejsou jen „ne“. Jsou to spíš body, o které se dá opřít.

Pro dítě možná znamenají něco jako: tady je to stejné, tady se nic nemění.

A možná proto je tak často zkouší.

Když dítě hranice překračuje

Dřív jsem to vnímala jako vzdor. Teď mi to víc připomíná otázku.

Jako by se dítě ptalo: platí to opravdu? i teď? i znovu?

A někdy mám pocit, že nejde ani tak o to pravidlo, ale o to, jestli zůstane stejné.

Hranice nejsou trest

Hranice nejsou o tom někoho potrestat. Spíš o tom dát věcem tvar.

Ne „udělal jsi něco špatně“, ale „takhle to je“.

Je to nenápadný rozdíl, ale pro mě velký.

Co je na tom pro mě nejtěžší

Možná to, že je jednodušší chtít hranice po druhých než od sebe.

U dítěte vidím, že by „mělo“. Ale sama u sebe někdy ustoupím, změním, přizpůsobím. 

A pak se to celé začne rozpadat.

Nemám na to hotový návod. Spíš si to postupně skládám.

Jen mi dává smysl, že hranice nejsou o tvrdosti (na sebe ani na ostatní). A že jejich držení není samozřejmé.

Taky si víc uvědomuju, že když se hranice překračují, vyčerpává to všechny. A že pokud nejsou jasné, druzí to přirozeně zkouší.

Ani ne proto, že by chtěli ubližovat. Spíš proto, že nevědí, kde vlastně jsou.

Možná i proto je důležité si ty svoje postupně nastavovat. A učit to i děti.

Přečti si také na blogu:

• Náročné chování u dětí: co za ním opravdu je a jak na něj reagovat
• Jak budovat samostatnost u dítěte s autismem krok za krokem
• Sociální služby pro lidi s autismem: přehled, který vám otevře cestu k pomoci
• On nevypadá jako autista: skrytý autismus a potřeby dětí s PAS
• Jak pomoci dítěti s autismem: 10 praktických tipů pro rodiče
• a mnoho dalších článků na různá témata